Vzpomínky na dobrou kávu III.

Po realizaci dovozu kvalitáři dostávali od skladníků vzorky z každého naskladňovaného vagónu či kamionu a dělali naskladňovací rozbor. Průměrný vzorek ze všech vagónů jednoho zákupu a své výsledky zasílali laboratoři podniku.

Tam byly stanoveny parametry, na které neměly závody vybavení (mimo jiné mikrobiologická čistota a přítomnost mykotoxinů) a za přítomnosti obchodníků BO, PO GŘ a Koospolu a při zjištění nedostatků v kvalitě i pracovníků SIJ nebo hygieny byly všechny jednotlivé obchodní případy hodnoceny. Tak byli obchodníci vtaženi do problematiky kvality dovážené zelené kávy a s pracovníky hygieny a inspekce jakosti se okamžitě po naskladnění mohla vést jednání o kvalitě nad vzorky, které reprezentovaly desítky až stovky tun zelené kávy.

Součástí těchto hodnocení bylo samozřejmě i senzorické posouzení upražených vzorků, protože u kávy je kromě hygienického pohledu nejdůležitější hodnocení v šálku. Právě na vzorcích jednoho zákupu z různých závodů byla vidět jednotnost, homogenita nakupovaných surovin, nebo taky reklamovatelný opak.

V polovině šedesátých let jsme se prvně podíleli na tvorbě norem jakosti na zelenou a praženou kávu. V průběhu let byly normy postupně novelizovány tak jak se postupně rozšiřoval náš okruh poznání a jak se prosazovala mezinárodní normalizace jak na zboží, tak i metody jeho posuzovaní. Za největší úspěchy v této činnosti považuji že se nám v rámci normalizace RVHP podařilo prosadit přijetí ukazatelů z obdobných norem ISO a to že poslední ČSN na praženou kávu nutila výrobce deklarovat složení směsí a solo druhů. Podle toho jak intenzivně součastní výrobci lobovali za zrušení těchto norem je samo o sobě nejvýmluvnějším obrazem jejich poměru ke kvalitě kávy pro kupující v kontrastu k vlastnímu zisku.

Dodavatelé, kteří přijeli na vyřizování reklamací byli naší vzájemnou informovaností o skutečné kvalitě dodávek nemile překvapeni a i když se snažili naše reklamace zpochybňovat, nikdy je Koospolu nevyvrátili nejenom proto, že Koospol byl na trhu “pán”, který nakupoval pro 15 milionů spotřebitelů a proto s ním nebylo radno špásovat dodávkami, které by nebyly úplně v pořádku, ale hlavně proto, že všechny reklamované parametry byly řádně a nevyvratitelně doloženy a potvrzeny inspekcí jakosti nebo hygienickou službou. Být dodavatelem takové obchodní a potažmo i výrobní firmy bylo vekou ctí a obchodním zájmem každého exportéra kávy.

Léta se obchodníci s kávou ze zahraničních firem snažili, abychom nakupovali zelenou kávu tak, že směsi by nám oni sami ze svých surovin namíchali už v zahraničí, že nás to přijde levněji, než když si ji musíme míchat sami. Ještě dnes mě hřeje dobrý pocit, že se nám podařilo přesvědčit výše postavené a méně informované, že pak bychom už nemohli nést odpovědnost za kvalitu hotového výrobku. V tomto klání nás podpořili i pracovníci ústavu jakosti PO GŘ a odpovědnost i s rizikem za kvalitu vyráběných směsí zůstala na našich bedrech. Historie hromadných reklamací kvality kávy jako po akci “Kuba” se už nikdy neopakovala.